Václav Kupčák
„Svět bez růžových brýlí aneb Putování mezi poledníky a rovnoběžkami proti proudu ustálených představ“ – toť jedna z pozoruhodných knih, již svého času napsal velmi pozoruhodný člověk – Luděk Frýbort. Jde o pozorování a úvahy z cest – po celém světě, jež se však od cestopisů výrazně odlišují: svým vnímání krajiny a přírody (nejen), vypravěčským mistrovstvím, a zejména vyvěrající autenticitou prožitku. Také však svými některými komentáři, postoji a názory, jež, dle mého názoru, mohou zaujmout i čtenáře LEF (zvláště těch co rádi čtou knihy a dovedou vychutnat literární žánr).
Luděk Frýbort (*1933 Jičín, †2019 Hannover) byl český exilový spisovatel, jež se rozhodl odejít za hranice v roce 1979. Původním jeho záměrem bylo usadit se v USA, avšak během zastávky v Západním Německu se ukázalo, že je možné, dík manželčinu sudetoněmeckému původu, získat německé občanství. V Německu pak byl od roku 1980 zaměstnán v Hannoveru v Dolnosaském úřadu pro geologii a nerostné suroviny (Niedersächsisches Landesamt für Geowissenschaften und Rohstoffe), až do roku 1995, kdy odešel do důchodu. Jeho zálibami vždy byly psaní, cestování, krajina a příroda, jazyky, hra na dudy, politika a historie. (zdroj:Wikipedie)
V ukázkách bych rád uvedl vybrané výňatky z knihy „Svět bez růžových brýlí“ – pozorování a úvahy z cest (ANNONCE, k. s. Praha 2002, ISBN 80-900125-5-8). Další obdobnou publikací je titul „Z blízka i z daleka bez růžových brýlí“ (Annonce 2009). Jednotlivé ukázky, se zaměřením na krajinu, přírodu a les, jsou vybrány postupně z příslušných kapitol, jak jsou řazeny v knize.
V kapitole Země na konci světa (3/1995) autor zachycuje své poznatky z Chile – Patagonie:
Je to smutný, duši svírající pohled. Musím si při něm vzpomenout na ty naše zapálené ochránce přírody a nepřátele veškerého toho moderního, průmyslově-konzumního světa, jejž se s takovou ošklivostí zříkají. Domnívají se, že pouze návratem k bukolické prostotě může lidstvo zase dojít štěstí a boží příroda klidu. Jaký omyl, spravedliví chlapečkové. Přijďte do Patagonie a rozhlédněte se: uzříte, že není a nebylo strašnějšího nepřítele lesů a vší přírody než tohle bukolické pastýřství. Aby se napáslo stádečko oveček, bezútěšně roztracené pod šedivým nebem, bylo nutno do kořene zničit přírodu na ploše poloviny evropského okresu. Aby se uživil pastevectvím jeden ubohý živáček na kilometr čtvereční, musel padnout pravěký, na světě ojedinělý patagonský les a ustoupit úmorné, duši ubíjející pustině. Má-li se počet živáčků na kilometru čtverečním zvýšit na jednoho a půl, má-li se skrovný blahobyt estancií o něco zlepšit, nezůstane z toho strašidelně divokého lesa už vůbec nic. Nebude to už ani tak dlouho trvat.
Takový je totiž vývoj lidské společnosti: ve svém nejstarším, sběračském a loveckém stadiu člověk využívá toho, co mu příroda poskytuje. Chodí po kraji, sbírá bobule a chutné slimáky; když si později opatří primitivní zbraně, může ukořistit i něco podstatnějšího. Ale vydatnost svého loviště zvýšit nemůže; vyčerpá-li je, odejde jinam nebo hyne. Pastevec už stojí na stupni o něco vyšším. Rovněž čerpá z darů přírody, neseje a nesklízí; ale na rozdíl od lovce má možnost z přírody vytlouci víc, než mu sama dává; může vypálit a vyklučit porost, aby rozšířil pastvu pro své stádo. Teprve na tomto stupni, a zejména na něm, se z člověka stává ničitel a nepřítel přírody. Přechodem k zemědělství se jeho nároky na plochu opět zmenšují a ničivosti ubývá; a teprve ta pohrdaná industriální společnost může zaručit, že se na jednom čtverečním kilometru uživí ne jeden otrhaný ovčák, ani dvacet nuzujících sedláčků robotního věku, nýbrž tři sta i víc lidí, a to dobře; a kromě nich se na něj ještě vejde i pěkný kousek lesa, luk, kopa zajíců a srnek, útěšné koutky boží přírody a hnízdiště pro rozličné ptactvo nebeské. K tomu je ten stav schopný vývoje a zlepšení, kde člověk z nevědomosti stojí přírodě na palci, může najít způsoby, jak jí ulevit. Pastýř totéž nemůže. Proto je darmé a pošetilé obracet hlavu zpět a hledat v bukolické prostotě příklad a idylu, která v ní nikdy nebyla. Ještě pošetilejší snaha je hledat pro současné lidstvo recept v způsobu, jímž se může uživit jeden živáček na kilometru čtverečním.
V téže kapitole, v podkapitole 2. Kraj jezer a sopek poznamenává:
Nač je možno se dívat a čeho si bezprostředně užít, je obraz průkopnického života na samé hranici civilizace. Stačí popojet pár desítek kilometrů stranou úrodného pásu, táhnoucího se středem země. Tady, na samém úpatí And, ještě žije duch pionýrský, jako na pláních Arizony tak někdy před sto padesáti lety. V Severní Americe už z něj zbyla jen rodea, sváteční kovbojství a jiný folklór; v chilské hornatině ještě je tvrdou každodenností. Sem ještě přicházejí lidé z kraje, aby sekerou a pluhem vyžďářili novou půdu, postavili na ní srub z křivých klád a zvolna kolem něj šířili pruh pastvin. V hledáčku videokamery to vypadá velice romanticky a divokozápadně, ale živobytí to asi bude značně bědné. Ona vůbec veškerá romantická původnost, tolik obdivovaná napapanými kritiky civilizace, je jen jiným jménem pro bezútěšnou chudobu, v níž by kritik sám nevydržel ani půl týdne. Všechen folklór, není-li jen záležitostí pro juchavá pódia, smrdívá špatnou kořalkou, potem a nemytostí, kravinci a bídou. Nemáme právo, drazí horlitelé pro původnost a přírodní nezkaženost, nemáme právo vyžadovat od těchto lidí, aby ve svém nemytém folklóru setrvávali, nám pro radost a fotografie, jakož snad i pro naplnění jakéhosi idylického ideálu. Nemáme právo chtít od nich, aby k naší potěše byli obyvateli muzea zaostalosti. Nestojí nikterak o svou rázovitost, nýbrž by chtěli co nejdřív být účastni té konzumní společnosti, nad níž se ošklebujete: pořídit si ledničku, pračku, auto a opékač topinek. Kárejte si zkaženost civilizace, až se sami dobrovolně těch ohavností zřeknete.
V kapitole Na kole modrožlutým královstvím (7/1997):
Ve Švédsku je tomu jinak. Rozumněji, osměluji se soudit. Švédsko je svobodná země, a ne jen tím povrchním, politickým smyslem, jak se svobodě obvykle rozumí. Je i jiná, hlubší svoboda: nebýt spoután zbytečnými příkazy. Našinec, postavivší si stan někde ve skrytu, má ve Švédsku nepříjemný pocit, že činí cosi nepatřičného, takže se jistě brzy odněkud vyřítí zlostný hajný nebo jiný strážce lesa a to nemravné počínání mu zatrhne; ale není proč mít nepříjemné pocity. Občan, a to i občan cizozemský, nejen že tak činit smí. Má na to dokonce i právo. Pochází z pradávných dob a nazývá se allemansrätten. Vymezuje, jak občan může a smí užívat přírody, čeho má dbát, a ukazuje rovněž, kde je jeho svobody konec: je to tam, kde začíná svoboda druhého, jak by mělo být samozřejmou vlastností všech svobod. Nebude na škodu švédský zákon ve zkratce přeložit:
Každý má právo zdržovat se v přírodě, na pozemcích veřejných i soukromých. Smí sbírat lesní plody a květiny, nejde-li o chráněné druhy. Smí užívat jezer a řek. Rybaření je v pěti největších švédských jezerech a v moři bezplatné, jinde je nutno si obstarat rybářský lístek. Naproti tomu allemansrätten neopravňuje k lovu. Každý smí všude po několik nocí tábořit, nejde-li o obhospodařovanou plochu nebo o domovní pozemek. Kdo chce tábořit v blízkosti obydlí, má si vyžádat svolení majitele. Totéž platí pro uživatele obytných automobilů a přívěsů. Je dovoleno chodit pěšky, jezdit na lyžích, na kole či na koni přes cizí pozemky, ale každý za sebou musí zavírat vrata pastvin. Je dovoleno rozdělávat ohně, pokud nehrozí nebezpečí požáru; při déletrvajícím suchu může být vysloven zákaz. Pokládá se za samozřejmé, že každý svůj ohníček pořádně uhasí, než od něj odejde. Tyto svobody neplatí v plném rozsahu pro uživatele aut, motocyklů a jiných motorových vozidel, která se musí držet vyhrazených cest (tedy žádné divoké terénní jízdy).
To je, řekl bych, zákon, s nímž se dá žít. A víc než to; je to zákon v plném a skutečném smyslu slova přírodu chránící. Protože kde se má člověk naučit rozumět přírodě a zacházet s ní, ne-li v přírodě samé? Švédský občan žije po dlouhá pokolení se svým moudrým zákonem, takže přírodě rozumí. Ví, jak se v ní má chovat, aby jí neškodil. Proto je švédská příroda čistá, tichá a krásná, jelikož člověk v ní není pokládán za rušitele a za nepřítele, nýbrž za ohleduplného uživatele. V jižnějších evropských zemích tomu tak, jak sám nejlépe vím, není. Člověk se tam v jakémsi masochistickém sebeobvinění prohlásil za nepřítele přírody a zakázal si v ní pobyt, a to zejména v noci (bohové vědí, proč právě na něj jsou ochránci tak hákliví). Vyrostlo tak už několik generací a přineslo to svůj výsledek: člověk, a zejména mladý člověk, se už dávno v přírodě nevyzná a neumí se chovat. Také do ní nechodí; jdeš-li v Německu lesem, nikoho pod padesát nepotkáš. Nikdo jí už nerozumí a vlastně ji ani nepotřebuje, leda jako hesla do politických manifestů. Příroda je takto přísně chráněná, ale na rozdíl od švédské jí to příliš nepomáhá; je plná odpadků a jiných pozůstatků nevědomého ničení; a lesních požárů, což je hlavní argument zákazů, je spíš víc.
Přišel jsem kdysi na břeh velikého švédského jezera Vänern. K jezeru byl přístup autem, takže tu bylo dost plno, ale navzdory tomu panoval pořádek a klid. Jen z jednoho kouta se ozývala ryčná rocková muzika; nu ano, stálo tam obytné auto s německou značkou. Čímž nepravím, že zrovna tak nemohlo mít značku holandskou nebo italskou, rámus jako doprovodný jev mladého člověka je dnes rozšířen celosvětově. »Poslyšte,« oslovil jsem ty mládence, »slyšíte dělat něco podobného některého z těch Švédů tady kolem? Nepozorujete, že jste se svou hlasitou hudbou jediní a že snad i někoho rušíte?« Mladíci svůj rytmický randál hned vypnuli; nebyli to zlí hoši, jenom se nikde nedozvěděli, jak se mají chovat v přírodě. Nemohli; doma v Německu je z ní už dávno vykázali. A jinde ovšemže také. Může se se mnou někdo přít o důvodech a oprávněnostech zákonů a zákazů, ale pravím, že konečné oprávnění každého zákona je jeho výsledek. Je to klid, čistota a pořádek v severských zemích a zřejmý opak toho jinde. Tysta Nord, tichý Sever, praví švédská hymna… ano; ale jeho klid, naplňovaný jen tichými šumy lesa, zde není sám od sebe. K němu musely být generace severských lidí vychovány, a to, zdůrazněme, jinak než úředním zakazováním.
V kapitole Sbírání razítek od Mexika po Panamu (2/2001) je podkapitola 4. O sopce Popocatépetlu a umění strašit nicotnými riziky:
Beztak je pozoruhodné, jaký má člověk sklon obávat se rizik třeba drobných, ale dosud neznámých. Nedivil bych se, kdyby se Mexičané nebo jiní takoví národové naopak potili hrůzou při pomyšlení na možnost smrti zasněžením a odmítali cestovat do končin tak strašlivých, že v nich vypukají mrazy až desítistupňové. Podobný strach mívají evropští lidé v exotických končinách z hadů a krokodýlů, ze sežrání žralokem či medvědem; nebezpečí nejméně desetitisícinásobné, že by mohli zhynout v troskách auta, si však nepřipouštějí. Neplní je děsem jako představa činné sopky, jelikož mu jsou zvyklí. Tak už je člověk prostě udělán, nemá smyslu se nad tím pozastavovat. Tím víc je hodno povšimnutí, jak se tohoto rysu lidské povahy dokázal zmocnit určitý druh ideologických proroků a povrchnější žurnalisté. Bojte se, lidé! Bojte se a nepodstupujte rizika tak nizoučká, že se nedají vyjádřit ani celou řadou nul za desetinnou čárkou, na něž se však dosud nestačil vyvinout ochranný zvyk. Nejezte hovězí, neboť byste – možná – mohli v jednom z milionu případů zajít na následky jakési nové choroby. Raději si střádejte v útrobách cholesteroly z vepřového, které vás dovedou k záhubě daleko spolehlivěji, avšak způsobem již zavedeným. Odmítejte proud z jaderných elektráren, jelikož by se – možná – mohly rozletět nacimprcampr výbuchem, jehož pravděpodobnost se počítá na miliony let. Místo toho zaplavujte sebe i celý svět tunami popele a plynných zplodin z elektráren uhelných, jejichž jedovatému žlutošedému smradu jsme již přivykli. Strach. Strach je znamenitá věc, jíž lze přimět k povolnosti ty, kteří by se nedali ovládnout nátlakem ani sliby. Strach jako prostředek politiky není nic nového, už starověcí dobyvatelé dovedli zlomit vůli k odporu krutostmi; ale buzení strachu z nicotností, to je velmi úspěšný vynález této doby. Jistě. Je stále těžší dosáhnout moci a peněz vtloukáním filozoficko-ideologických soustav, jelikož je lidé už prokoukli a nedají za ně pětník. Nahnat strach z nepravděpodobných rizik si ještě dají, čehož je možno k témuž cíli využít. Podlost, vedle níž se soptící Popocatépetl ještě vyjímá jako bílá květinka nevinnosti.
Krajinu už zahaluje noc, ale Orizaba ještě září oranžově, červeně a k posledku fialově, tak nevýslovně krásná, až budí chuť se do těchto míst vydat ještě jednou a speciálně kvůli ní. Snad i Orizaba může někdy explodovat a přinést zhoubu tomu, kdo by se zlou náhodou octl v jejím dosahu; ale cítím velmi intenzivně při tom pohledu, že určitá rizika jsou nejen nezbytnou součástí života, nýbrž i jeho okrasou a náplní, bez níž by byl možná bezpečnější, ale také chudší a šedivější. Každý se musí rozhodnout, co je mu bližší, zda krása a životní plnost za cenu jistého, byť i nevelkého rizika, nebo živobytí pronuděné v pohodlném stereotypu dokonale zajištěného bezpečí. Kdo se rozhodne pro bačkorovité bezpečí… dobře, je to jeho věc. Ale neměl by je vnucovat jako recept na šťastný život. Jednotvárný, všech rizik zbavený život stěží může být šťastný.
V téže kapitole je podkapitola 9. O jedné málo známé, leč pořádné a sympatické zemičce, kde autor procestoval Belize a popisuje komunitu mennonitů (potomci náboženských zanícenců ze Švýcarska a jižního Německa, jimž víra brání brát do ruky zbraň; začátkem devatenáctého století proto odmítli bojovat v různých válkách):
Mennonité se obejdou bez motorů a bez aut, ani do autobusu nevlezou, nejvyšším povoleným stupněm techniky jim je kosa, motyka a párem volků tažený pluh. Před televizí po večerech nevysedávají, jelikož zavrhují i elektrický proud, přísně a důsledně se zříkají všeho, co přinesl moderní čas. Idyla? Sepětí s přírodou? Živobytí prosté, leč klidné a radostné, jak o něm hovořívají a po němž touží ekologičtí nadšenci? Nevím. Nevím, neměl-li by řečený nadšenec idylického živobytí po krátké chvíli dost. Ono je něco jiného se usídlit o prázdninách v nadšenecké komuně, a něco jiného odříci se civilizačního pohodlí natrvalo, bez možnosti návratu. Idyla bývá to, co pozorujeme z povzdálí, vypouštějíce z úst roztoužené vzdechy. Zblízka a na vlastní kůži je to především dřina. Uživit sebe a početnou rodinu vlastníma rukama tak, aby netrpěla nouzí – o ni nestojí dokonce ani mennonita – a ještě aby něco zbylo k prodání v městečku na trhu, to už dá nějakého ohánění. Co se sepětí s přírodou týče, lze závidět belizskému mennonitovi, že když večer doříká modlitby a ulehne, slyší ticho a ne motorový hřmot. Jinak je takové sepětí věc dost ošidná; aby se člověk uživil pomocí motyky a volského potahu, musí odlesnit a rozorat podstatně víc půdy, než jí má zapotřebí racionální zemědělství dneška. V horách a údolích Belize se může ukrýt před světem a po svém žít pět či deset mennonitských osad; kdyby se mělo idylické živobytí bez technických vynálezů stát obecným návodem společenského způsobu, bylo by v krátké době po veškeré přírodě, takže by snad už ani nebylo s čím se sepnout. Nikoli, pravím. Kdo věří, že našel správný a jeho názoru odpovídající životní styl, nemá jej vnucovat jiným, nýbrž vyzkoušet nejdřív na sobě. Třeba by zjistil, že nevynalezl nic nového, jelikož tu věc provozují mennonité už po dvě století; i vzdal by se svého německého či amerického pasu, své dobře kryté kreditní karty, svého řidičského průkazu, vyhledal by některou obzvlášť idylickou mennonitskou osadu v Belize, vsadil by si na hlavu roztřepaný slamák, do ruky vzal motyku a večer místo televize by při louči studoval bibli. Až někoho takového najdete, lidé drazí, zpravte mě o tom; a já půjdu a padna před ním na kolena, vyznám se z hříchu pochybování. Zatím takového nikoho neznám; zatím jsem se vždy setkal pouze s takovými, kteří by rádi prostou a idylickou dřinu doporučovali jiným.
Konečně pak, v kapitole Sbírání razítek od Mexika po Panamu je podkapitola 10. O povaze a pravděpodobném příštím osudu národních parků – v Hondurasu:
Cesta mě vede dál do vnitrozemí a jako obvykle jinudy, než jsem si předsevzal. Chtěl jsem sice strávit nějaký čas v pěkných, rozeklaných honduraských horách, ale mraky visí nízko nad zemí, je chladno, občas mží, takže se zdá, že kromě tápání v mlze by mi hory velkých rozkoší neposkytly; i rozmysliv se rychle, měním směr k druhému největšímu městu země, San Pedro Sula, a odtud ke karibskému pobřeží. Hor vidím cestou i tak dost a je na ně pěkný pohled, ledaže jsou už dost vyholené. Ještě jsou vidět plochy a ostrovy horského lesního porostu, ale stále dravěji se do něj zahryzává…
Ne, poslyšte, nedejme si namluvit, že ty holé stráně, ty smutné pahýly někdejších pralesních velikánů mají na svědomí cizí těžařské společnosti, jak se stalo zvykem je z toho hříchu vinit. Americké i jiné společnosti možná také někde těží, ale to se pozná podle toho, že vedle vykácených ploch už také roste nová výsadba. Není totiž obtížné stanovit takovou podmínku k udělení těžební licence, i kdyby společnost sama byla třeba neochotná. To, co vidíme všude kolem sebe, lesy vykácené, lesy ustupující a stahující se do nejnepřístupnějších strmin a skalin, lesy hořící, záměrně vypalované… to je v naprosté většině případů dílo místních lidí. Množí se lid honduraský, množí se mírou obvyklou v zemích, jimž se dostalo titulu rozvojových, a prostředky k živobytí zůstávají, jaké byly za pradědů: kukuřičné políčko, pasoucí se kravka. Je třeba nové půdy, a v údolích už dávno žádné není; vezmou se tedy sirky a jde se podpálit kus pralesem pokryté stráně. Je to katovská práce, vyklučit takový kus tisíciletého pralesa, a půda tak získaná je nevalná, za pár let se vylouhuje a vyčerpá. Ale lidé chtějí žít, nezbývá jim nic jiného. Na vyholeném horském svahu je někdy vidět kus kávové plantáže, ale častěji jen osamělá kravička, kousek kukuřičného pole. Erozní koryta rozrývají porostu zbavené stráně a kalné říčky odnášejí jejich prsť k moři, strašnou daň si žádá to prosté, netechnické živobytí, západními mysliteli tak velebené. Nespočítali si, myslitelé, kolik hektarů horské stráně je nutno odlesnit, aby se napásla kravička, nevynásobili hektary odlesněné plochy procentem přírůstku obyvatelstva. Tři tisíce čtverečních kilometrů lesa prý v Hondurasu padne ročně za oběť sekyře a sirkám… jak dlouho ještě? Jako dlouho potrvá, než zmizí i poslední strom? A kam se pak bude šířit množící se populace, kde kukuřičná políčka zakládat? Leda by se naučila vést život průmyslové společnosti, s přírodou sice tolik nesepjatý, ale k ní šetrnější. Rád bych v to doufal. Ale nedovedu se k tomu přimět.
Závěrem ještě, alespoň jedna ukázka ze zmíněné další knihy „Z blízka i z daleka bez růžových brýlí“, Annonce 2009 – tentokrát z Austrálie, podkapitola 3. Státem královny Viktorie z konce na konec:
Příroda je vůbec potvora. Nedbá našich představ o kráse a harmonii, ale vyrábí zvesela požáry, zemětřesení, vulkanické erupce a jiné maléry. Uvážíme-li, že přírodou je nejen tuhleten či tamhleten kousek povrchu zemského, nýbrž celá planeta se vším, co na ní běhá a roste, ba celá naše galaxie i všeciček vesmír, přejede člověku tak trochu po zádech vesmírný mráz. Otřese jeho pojetím dobra a zla, správnosti a nesprávnosti, na němž založil své chápání univerzálního řádu, ba samého Boha. Význačný americký kulturní činitel Woody Allen zamudroval nad tím rozporem slovy – Bůh musí být buď krutý, nebo neschopný. Jistě. Tak se věc může jevit tomu, kdo si myslí, že svět, vesmír i Bůh tu jsou od toho, aby sloužili Dobru; a Dobro je to, co se líbí nám. Co vyhovuje naší libosti, naší touze po pohodlí a zajištěnosti. Pak se Bůh opravdu jeví buď jako kruťas, nebo jako starý břídil, který snad všelicos dobrého chce, ale neumí to zařídit.
Je ale i jiný pohled, a… poslyšte, já si vůbec nepotrpím na Indii. Poznal jsem ji dostatečně, než abych se přidával k obdivnému chóru, jenž jí věští vzestup mezi vůdčí velmoci světa, spíš příšerného průšvihu bych se vzhledem k rychle postupujícímu přelidnění nadál. Ale stará indická filosofie má něco do sebe. Předpokládá existenci dvou principů, z nichž první, kladný, je ztělesněn bohem Višnu, v jehož kompetenci je vznik, růst, zdraví a zdar. Reprezentantem opačného principu je bůh Šiva, jehož posláním je zánik, nemoc, chátrání a zmar. Staroindická moudrost učí, že oba principy musí být v rovnováze; jakmile se božská vážka vychýlí v prospěch toho, čemu my říkáme Dobro, Šiva zakročí a zjedná pořádek s randálem, v němž se základy světa otřesou. Aniž se chci plést do řemesla teologům, řekl bych, že takto je vesmírný řád vysvětlen logičtěji než naším dobrotivým a bezmocným Pámbíčkem; ale jde z toho děs. Vědecký rozvoj posledního století zjednal člověku dost moci, aby zatlačil vážku na stranu domnělého Dobra: vymýtil epidemie, omezil hlad, způsobil, nemalujme si minulost nijak růžově, že pravidlem je dnes spíš mír a válka zlou výjimkou. Ale zároveň způsobil nebo urychlil i rostoucí přelidnění, s nímž si nikdo neví rady, devastaci životních zdrojů v rozsáhlých oblastech světa… nemění se nám náhodou už teď zamýšlené Dobro v sakramentskou patálii? Jak tak dnešní svět vypadá… neslyšíte? Jako by se ozývalo dunění číchsi těžkých kroků… jestlipak se už neblíží bůh Šiva, aby uvedl vykolejený řád do rovnováhy? Po svém, hrůzami a zmarem?
Tolik několik ukázek.
Závěr:
Luděk Frýbort bohužel v loňském roce zemřel. V Německu do poslední chvíle neúnavně psal, od roku 2008 také pro Česko – do Neffova Neviditelného psa (http://neviditelnypes.lidovky.cz/novinari.aspx?idnov=1427). Lze však souhlasit s někdejšími slovy bloggera Petra Jánského: „Nevím, proč si filosofa Luďka Frýborta více nepovažujeme. Proč k nám nejezdí a nepřednáší na nějaké vysoké škole? Je to jeden z mála, kdo by dokázal mladé generaci předat své poznání světa. To jsou informace a zkušenosti k nezaplacení. Mám pocit, že nám Luděk Frýbort propadává jak zlatý písek mezi prsty.“
Post scriptum:
Hodnověrnost citovaných pasáží, zejména ve věci lesů/odlesnění, resp. změněného krajinného rázu, bych na okraj textu chtěl potvrdit osobními poznatky z některých cest – např. z Islandu, Ghany, či Malajsie.
Na Islandu je problémem půdní eroze v důsledku odlesnění, kdy snadné zranitelnosti půdy napomáhají její vlastnosti – vznikají většinou zvětráváním lávy, jsou velmi úrodné, ale neobsahují téměř žádné jílovité částice. U travních porostů jsou široce rozšířeným jevem tzv. „velbloudí hřbety“, vznikající abrazí travních drnů, především v důsledku pastvy (hlavně ovcí) a ostrov (zejména centrální území) se mění v poušť – viz obr. 1, 2. K potřebě zalesnění země zasedal islandský parlament již v roce 1899, a prakticky bezprostředně se začalo s vyhledáváním vhodných ploch, dřevin a zalesňovacích postupů. Od roku 1907 byly tyto činnosti upraveny Zákonem o lesnictví a prevenci eroze na Islandu, a vznikla Islandská lesní správa (Iceland Forest Service – IFS), jež působí dodnes – jako vládní instituce pod islandským ministerstvem životního prostředí. (podrobněji viz KUPČÁK, V., KOLEJKA, J. „Návrat lesů na Island.?“, Lesnická práce, 2008, roč. 87 (12/2008), s. 24–27. ISSN 0322-9254). Pozn. 1: plujete-li na Island neminete Faerské ostrovy, což v překladu znamená Ovčí ostrovy (viz obr. 3–4). (Pozn. 2: Na území nynějšího idylického území CHKO Český kras, vyhlášené výnosem Ministerstva kultury ČSR v roce 1972, byly v době výstavby Karlštejna ve 14. stol. v důsledku potřeby dřeva a pastevectví – převážně holé kopce.)
V jižní části Ghany se rozkládají rozsáhlé odlesněné plochy s ojediněle stojícími stromy, často dále vypalované a hlavně – bez náznaků obnovy. Problém celé rovníkové Afriky. Střídající se políčka různých velikostí a tvarů, banánové a kakaové plantáže, blíže k pobřeží skupinky palem, v rozhodující míře vysoká tráva, v lepším případě keře – viz obr. 5, 6. (také KUPČÁK, V. „Temné peklo Afriky – Ghana“, LEF Brno 2008)
V Malajsii se lze setkat s rozsáhlými plantážemi palem, především Palmy olejné, vzniklých vykácením (či vypálením) původního deštného pralesa a záborem zemědělské půdy, na které místní obyvatelé pěstovali původní typy plodin. Podle Wikipedie: Palma olejná (Elaeis guineensis) zde byla vysazena na začátku 20. století; dnes je pěstována na více než 20 tis. čtverečních kilometrech. Malajsie tvrdí, že v roce 1995 již produkovala 51% světové produkce palmového oleje. (obr. 7–8)
Závěrem – na možné dopady, spojené s růstem světové populace, pozoruhodně upozorňovali už některé osobnosti v rámci klasické školy politické ekonomie 18. století – zejména T. R. Malthus (1766–1834) a J. S. Mill (1806–1873).
Poznámka zcela závěrem: počínaje 18. stoletím v zemích Koruny české, garantovali tvorbu a ochranu lesních ekosystémů lesníci. Daleko dřív před vznikem ochrany a ochránců přírody.
Autor:
doc. Ing. Václav Kupčák, CSc.
Ústav lesnické a dřevařské ekonomiky a politiky
Lesnická a dřevařská fakulta
Mendelova univerzita v Brně
Zemědělská 3, 613 00 Brno
Česká republika
e-mail: kupcak@mendelu.cz
